Sopečná činnost je jedním ze základních přírodních fenoménů na Zemi. Existovala ve všech obdobích v minulosti planety, v nejširší škále forem, má celou řadu dopadů a souvislostí. Probíhá v důsledku komplikovaných celoplanetárních procesů, je velmi proměnlivá, a její příčiny jsou z velké části skryty hluboko pod povrchem. Nepřináší lidem jen velké nebezpečí, ale i nejedno dobrodiní. Mnoha aspektům sopečné činnosti ještě úplně nerozumíme. Přesto jsme již o sopkách shromáždili velké množství znalostí, vládneme řadou důmyslných metod k jejich studiu a spoustu dějů již umíme vysvětlit.
Studiem sopek se zabývá především vulkanologie, ovšem v úzké spolupráci s celou řadou dalších geologických disciplin, jako jsou petrologie, geochemie, geofyzika, sedimentologie... Ke slovu se dostane i mechanika, meteorologie, matematika, a spousta dalších, zkrátka, dnešní věda si potrpí na mezioborovou spolupráci. Vše dohromady je to ale především o moci odvrátit nebezpečí, o dobrodružství poznání, a o lásce k naší kulaté matičce.
Co je to sopka?
Na prvním místě jest nám ujasniti si, co to vlastně sopka je. Odpověď na otázku v záhlaví totiž není tak jednoduchá, jak by se zdálo. Obecné povědomí zobrazuje sopku jako špičatý kopec, z jehož vrcholu se kouří. Taková představa sice není úplně chybná, ale je velmi nepřesná, a pro seriózní pochopení zavádějící. Co tedy sopka ve skutečnosti je?
Sopka je místo, na kterém na povrch Země proniká, nebo v minulosti pronikala roztavená hornina - magma. V užším slova smyslu označujeme jako sopku morfologický projev tohoto pronikání v bezprostředním okolí místa proniku.
Tolik tedy zjednodušená definice. Podívejme se blíže na několik základních rysů, které sopku charakterizují, a které pomohou lépe pochopit poněkud šroubovanou definici:
Sopka nemusí ani kouřit. Většina jich nejeví po valnou část svého života žádné viditelné známky aktivity, a "činí se" jen jednou za velmi dlouhou dobu. A co hůř, čím klidnější je sopka, tím horší bývá následující erupce. Rozpoznávat sopku podle kouře může proto být doslova smrtelnou chybou, jak se měli možnost přesvědčit například obyvatelé starověkých Pompejí.
Další rys pojmenuji poněkud antropomorfně životní cyklus sopek. Některé jsou krátkověké, po jedné erupci vyhasnou a nikdy se už neprobudí. V životě jiných se ale střídají období aktivity s obdobími spánku, a až po velmi dlouhé době sopka definitivně vyhasne. Rozlišit tato stádia je velmi nesnadné, každá sopka je jiná, a období spánku mohou trvat i mnoho tisíc let. V mnoha případech tedy nevíme jistě, máme-li co do činění se sopkou, nebo jen s vyhaslou horou kamení. A tak se odhady počtu sopek na světě (v tomto případě činných sopek) velmi liší: od cca 500 do 1500 kousků. Podle definice však musíme mezi sopky počítat i sopky vyhaslé. A to je dobře, protože jinak bychom přišli o sopky u nás.
